Známe ho všichni. Tvrďák v metalově kožené bundě. Smrtícím pohledem vyhlíží skrze sklo svého super bouráku, či v krvavě rudých plavkách bojuje se žraloky, zrádnými proudy a svůdnými děvami. Tím vším a ještě více je americký, dnes již snad zasloužilý, umělec David Hasselhoff. Jenže tento charismatický ctitel německého národa není jen herec, ale i zdatný muzikant, kterému navíc nedávno vyšlo aktuální album. Pojďme se proto podívat, čím nás božský plavec obšťastnil.

Předem musím podotknout, že album „Sings America“ (Americké zpívánky – pozn. překladatele) dorazilo do redakce v mírném ročním zpoždění způsobené vydávací firmou, která tentokrát Davidovi moc nedůvěřovala a proto se rozhodla v geniálním tahu pozdržet rozeslání všech promo vynilů a rozeslala je až ve chvíli, kdy se album bezpečně uchytilo ve světových žebříčcích, dříve než ho stačila většina kritiků rozcupovat nedůstojnými komentáři a hodnoceními typu 9/10, 96%, 6/7 případně 2,9423 z 2,9425. Album otvírá zběsilý vypalovák „City of New Orleans“, lokomotivou v intru připomínající nejlepší (a jedinou) českou prachatickou stálici UMBRTKA. Nahodilá podobnost se však vzápětí ztrácí pod hradbou z nemilosrdných akustických kytar a dost brutálně podladěné balalajky ala IN FLAMES, dokreslované čarokrásným klenutým vokálem hlavního protagonisty. V těsném závěsu následuje epický tříminutový epos „Rhinestone Cowboy“ v jehož refrénech, mírně evokuujících pompu SYMPHONY X, zvládá David symfonické těleso stejně bravurně, jako každodenní ondulaci chlupů na prsou. To už je ovšem čas na odpočinek v podobě parafráze na legendární „Nothing Else Matters“ od ještě legendárnější METALLICY, oproti Jamesovi Heatfieldovi má David poněkud nižší rozsah a tak si musel na výšky zavolat sparing v podobě ženského vokálu. Jinak je ovšem „You´ve lost that loving´ feeling“ tím pravým balzámem na metalem ztýranou duši.

Asi si říkáte, že je tu příliž mnoho inspirace okolním světem, ale to je v pořádku. Božský Mič už řekl vše podstatné na nosičích se svou předchozí tvorbou (jmenovitě v první písni prvního alba), tutíž je umělecky naplněn a může si dovolit kombinovat žánry. Jedeme dál... Duchaplný text je až po okraj naplněn duchaplnou hudbou v „Forever in blue jeans“, právě zde se dostává ke slovu nejvíce progresivní složka Hasselhoffova génia a tak po vzoru DREAM THEATER rozehrává naprosto netradiční rytmické inferno plné šustících plechů a ultraprogresivních breaků takového kalibru, až jsem musel nahlédnout do bookletu zdali si Portnoye od dreamů nezapůjčil. A ne. Doslova s ďábelsky chorobným textem prolezlou kompozici „Blue Bayou“ ( „Modré bažinaté rameno řeky“ - pozn. překladatele - pojednává o genocidě na zemi přistanuvších marťanů s modrou krví) potvrzující antikrista v Davidově osobnosti (rozsáhlou studii o tomto faktu včetně exaktního matematického ověření z Davidových iniciálů najdete zde : http://www.esquilax.com/baywatch/index.shtml) ovšem doprovází mírně vatová instrumentalizace a nebýt drtivé basy čerpající z odkazů starouše Harrise nevím, nevím… IRON MAIDEN jsou vůbec jedním ze základních Hasselhoffových zdrojů. Usuzuji, protože ve skladbách nezřídka volí odstíny Paula Dickinsona, samozřejmě ve chvílích, kdy zrovna nekonkuruje za použití mohutného tenoru L. Pavarotimu. Přehoupneme-li se přes v pořadí šestou skladbu „California girls“ z povzdálí lehce připomínající mohutné ženské sbory z vynikajícího alba „Secret of the Runes“ od THERION, dostaneme se ke skladbě číslo sedm. Nesmrtelný hit B.J. Thomase „Raindrops keep falling on my head“, jemuž dává až provedení v podobě Davidova charismatického Hasselhoffa tu správnou šťávu a barový erotický sex apeal. Skladba nese mimo jiné i punc pravé severské atmosféry z jihu. Davidova fascinace IMMORTAL stejně jako klávesové niance ranných DIMMU BORGIR jsou více jak zjevné. „California Dreaming“ a opět zde slyšíme melodie IRON MAIDEN provázeny vražedným akustickým riffem ala Zakk Wylde. A co teprve geniální cover verze MEGADETH „These boots“ z debutu „Killing is my Business … and Business is Good“, kde David opět nestačí na Mustainovy trash metalové výšky a tudíž povolává na pomoc opět ženský vokál…

…eh. Já už nemůžu psát dál. Ano, přiznávám chytil sem se do pasti z vlastních legrácek. Jak si mnozí už asi všimli, tahle recenze je recese. Obvykle se to nevykecává ještě v jejím rámci, ale já už nemůžu jinak. Aby bylo jasno, Davida Hasselhoffa nevyznávám, a ani jedinou z jeho desek jsem v životě neslyšel. Až tuhle. Což byla chyba. Hasselhoffovo jméno mi přišlo jako parodie hodné a pro titul Metalopole dostatečně kontrastní. Původní myšlenka byla taková, že si poslechnu celé album (při prvních písničkách sem vážně málem vypustil duši a myslel sem, že s tím radši seknu – tohle byla draze vykoupená sranda) a v každé vyberu právě a jenom to metalové jádro, které mohutně vychválím a budu se při tom dobře bavit. Ve vší nevědomosti jsem ovšem netušil, že jsem sáhnul po albu cover verzí známých amerických písní. Zjistil sem to až v půli alba a nepřišlo mi až zase tak férové dělat si srandu ze skladeb někoho jiného. Zvlášť, když jde o poměrně citlivý výběr skladeb, jež jsou ve všemožných jazycích tak strašně profláknuté...navíc to jsou hity, který se prostě nedají zkurvit. B.J. Thomas, Frank Sinatra… to já si nevezmu do huby. Tyhle šlehy je možný třeba blbě zazpívat, ale fungujou pořád stejně geniálně a na tomhle albu je to zatraceně slyšet. Proto tu své pohnutky férově přiznávám. No, abych nasadil korunu, tak vše uzavřu tím, že se mi tohle album během poslechu při psaní „recenze“ začalo docela líbit. Příjemně se poslouchá. Myslím to stejně upřímně jako Standa Gross, i když mi to něktěří z vás možná nebudou věřit.

Jo a poznámka na závěr. Jako digipackový bonus (předpokládám že s ním nikdo do styku nepřijdete) je na albu přidán symfonický kousek z ústřední melodie Knight Rider. Milá nostalgie a asi to nejprogresivnější co jsem kdy na jaké nahrávce slyšel. Doposud nikdy nikoho nenapadlo nechat hrát symfonický orchestr s metronomem! – Fakt dost hustý.